Nejvyšší hora Julských Alp, nejvyšší vrchol Slovinska a bývalé Jugoslávie. Bez 136 metrů skoro třítisícovka. Tak to je on, Triglav. Jelikož jsem v roce 2020 strávil jeden semestr na Erasmu v Koperu, byl Triglav jasným cílem už od té doby. Tehdy nám nepřál covid, absence vybavení a po delší nemoci ani fyzička. Plán na zdolání vrcholu vznikl celkem rychle, ale do poslední chvíle nebylo úplně jisté, jak vše proběhne.
Pro cestu na vrchol jsme si vybrali jednu z nejméně známých cest — z doliny Krma. Vzdušnou čarou je to jen kousek od doliny Vrata, kde se nachází Aljažev dom, výchozí bod nejoblíbenější a nejfrekventovanější výstupovky. Jedním z hlavních důvodů pro náš výběr byla slibovaná pestrost přírody a výhledů na trase. Tato trasa je vhodná i jako výstup na Triglav pro začátečníky.
Příjezd a parkování pod Triglavem
Začínat jsme měli na parkovišti „Pri lesi“, kam jsme se hned ráno vydali. Cestou nás zarazila auta parkující několik kilometrů před cílem v navigaci a za chvíli i značky zákazu vjezdu. Ačkoli nás posádka auta, které ze zákazu vyjelo, ujistila, že je to v pohodě, brzy jsme zjistili, že není. Dalo se sice jet dost daleko, ale potom jsme narazili na naložený kamion dřeva a harvestory likvidující kalamitu, kterou napáchal vítr pár týdnů zpět. Znamenalo to couvání a otáčení na úzké lesní cestě, která spíš připomínala tankodrom. Dojeli jsme do vesnice Kurja vas, kde bylo improvizované oficiální parkoviště (bez poplatku, a to je ve Slovinsku co říct!). To znamenalo jít o 5 kilometrů dál, než bylo v plánu, ještě k tomu po pevné cestě. A zpátky samozřejmě to samé.
Cesta na Dom Planika pod Triglavom
Cestu jsme si nedobrovolně prodloužili, ale měli jsme dost času, takže nás to ani moc netrápilo. Po překonání těžebních strojů jsme se postupně dostali k první chatě — Kovinarska koča v Krmi, která byla zavřená, a vypadalo to, že dlouhodobě. V ten moment se nám poprvé ukázalo údolí obklopené Pršivcem, Debelou pečí a Debelim vrhem :D Po 5 km jsme konečně dorazili k parkovišti Pri lesi, kde stálo jedno auto na parkovišti a jedno mimo něj — k tomu se ještě dostaneme cestou zpátky. U parkoviště je i zdroj pitné vody, takže můžete bez obav doplnit zásoby.
Od parkoviště začíná kamenitá cesta stoupat, zatím v lese a ve stínu. Potkáváme prvního trailového běžce, který už běží dolů, a nemá ani běžeckou vestu. Nejde se úplně dobře, protože cesta připomíná spíš suťoviště a kameny pod botami ubírají síly. Netrvá to ale dlouho a náladu zlepšují výhledy do údolí, kde je vidět i Kovinarska koča (rozuměj malá tečka). Za chvíli se cesta relativně narovná a dostáváme se na malou loučku výstižně pojmenovanou „Malo polje“, následuje větší loučka, ta už je jen „Polje“. Obě místa jsou fotogenická a jako dělaná pro krátkou přestávku. Nad velkým Poljem je další zdroj vody, o jehož pitnosti by se dalo polemizovat, protože nad ním jsou ještě pastviny krav. Výborně ale poslouží jako ochlazovací bazének — od těchto polí už na stín zpravidla nenarazíte.
Nad korytem s vodou, které se nachází ve výšce naší Sněžky, je první rozcestí. Jdeme kratší cestou po JK10, ale je to jedno — obě se po chvíli zase sbíhají u salaše na Planina Zgornja, kde si dáváme první větší přestávku na svačinu. Kousek nad chatou je další koryto s vodou, u kterého se cesty znovu rozdělují. Tentokrát ale dávejte pozor, kudy chcete jít: jedna cesta vede na Konjsko sedlo (ideální na Dom Planika) a druhá směrem na Kredarico (Triglavski dom). My máme rezervaci na Dom Planika, takže pokračujeme na Konjsko sedlo. Cesta z rozcestí začíná pořádně stoupat — pro dnešek je to nejprudší stoupání.
Místy je to až trochu lezecké a člověk musí s těžkým batohem po čtyřech. Po několika minutách chůze v zajímavějším terénu jsme v Konjském sedle (2 020 m), odkud jsou krásné výhledy do všech stran. Je to velké rozcestí — dá se odsud jít na Kredarico, Dom Planika, Valentina Staniča i Vodnikov dom. Dost fouká, takže se nezdržujeme a pokračujeme směrem na náš Dom Planika. Zbývá posledních 380 výškových metrů (my Budějčáci to počítáme na Kletě, takže necelá jedna Kleť), ale s koncem dne docházejí síly a klikaté cestičky skrz vrstevnice nejsou nic příjemného. Žene nás ale vidina podvrcholového piva a teplé večeře. Nad Mokrou skálou se vítr opět nepříjemně zvedá, ale už je vidět střecha chaty a nohy dojdou na autopilota. Akorát včas před večeří — během večeří pro ubytované s polopenzí personál nově příchozí neubytovává.
Dom Planika pod Triglavom 2 401 m
Do chaty jsme měli předem rezervaci, protože počet míst je značně omezený a jediné, co po celodenní chůzi vážně nechcete, je zjistit, že je plno. Rezervaci snadno uděláte přes portál Slovinského alpského klubu. Chata nabízí slevu pro členy Alpenvereinu, noc tak stála jen 16 EUR. Platí se na místě při ubytování (pozor, během večeří 17:30–19:00 neubytovávají!), chtějí vidět kartičku klubu a spacák nebo vložku do spacáku. Bez nich účtují příplatek.
Polopenzi ani snídani jsme neobjednávali — u polopenze si z jídel nevyberete a zpravidla to nebývá žádná výhra. Všechno lze koupit na místě a platit jde překvapivě i kartou. Chata nemá tekoucí vodu, takže pitná voda má doslova cenu zlata (4,5 EUR za litr). Pivo je za přijatelných 5,5 EUR, večeře od 8 do 17 EUR. Volíme „meat stew“ (což je polévka) a guláš s polentovými plackami. Jídlo je dobré, jen trochu nedochucené — na horskou chatu ale nadstandard. Hlavně že mají Union Radler Grenivka :D V jídelně potkáváme Čechy, vedle kterých parkujeme, takže si máme s kým popovídat.
Místnost na spaní je vybavena palandami, každý má polštář a dvě deky. V předsíni jsou k dispozici pantofle, takže je nemusíte jako já tahat nahoru. V červenci bylo v noclehárně horko a vlhko — dvě deky nebyly potřeba, spacák už vůbec. Jako na každou chatu doporučuji špunty do uší a masku na oči. Spousta lidí chce být na vrcholu na východ slunce, takže se balí v půl čtvrté ráno, svítí si čelovkami a vzbudí ostatní.
Záchody už nejsou přímo v chatě, postavili nové hned vedle. Jsou to suché záchody s nerezovou mísou a prkénkem. V okruhu pěti metrů jsou dost cítit, ale v takové výšce jste rádi za cokoli, co připomíná koupelnu :D
Po relativně krátké noci se probouzíme do slunečného dne. Snídani si neseme svoji, já si kupuji jen kafe, které chutná hůř než z automatu, ale něco teplého ráno potěší. Venku je celkem zima, takže se rychle najíme, rovnou oblékáme sedáky a vyrážíme směr ferrata.
Cesta na vrchol Triglavu přes Gorjansku pot
Nejdeme běžnou frekventovanou cestou (vhodnou i pro naprosté začátečníky) přes Triglavska vrata a Malý Triglav, ale volíme cestu Triglavskou škrbinou, kudy vede Gorjanska pot. Moc informací o ní na internetu nedohledáte, takže vlastně nevíte, do čeho jdete. Obtížnostně bych řekl B/C, místy lezení bez jištění úrovně 1 (max. 1+). Při nástupu i v červenci počítejte se sněhovým polem — hodí se mít alespoň jednu hůlku. Cestou jsme nepotkali živou duši, což jsme si užívali před příchodem na „Václavák“.
Docela dlouho není vidět žádná značka, ale když půjdete přímo pod skálu, ukáže se nakonec velký typický puntík. Tam cesta začíná — chvíli se leze bez jištění, ale žádné záludnosti nečekejte. Po pár desítkách výškových metrů konečně začíná lano, které uklidňuje, protože těžký batoh má tendenci táhnout dolů a kroky nejsou vždy úplně jisté. Ferrata je vcelku jednoduchá a zábavná. V jednom místě se leze korytem, kde často padají kameny — helma je povinnost. Zkušenější mohou ferraťák nechat doma, ale přesto ho doporučuji mít.
Přibližně po půl hodině od chaty jsme dorazili do sedla Triglavska škrbina, kde se napojují trasy ze západu. Přes mraky jsou vidět rakouské i italské vrcholky. Odsud vede suťovištěm zajištěná cesta až na vrchol Triglavu. V protisměru už potkáte hodně lidí — většina běží dolů bez jištění, což nemusí být každému příjemné a je třeba s tím počítat. Ve vrchní části už to není jen choďák a člověk musí trochu přemýšlet, kam šlápne. Tam jsme opět za lana rádi. Posledních pár desítek výškových metrů se už ukazuje Aljažev stolp a mravenci kolem něj.
Po hodince přicházíme na vrchol a díky počasí na nás čekají nádherné výhledy — a taky spousta lidí, což se dalo čekat. Během dvou dnů jsme zdolali 2 048 výškových metrů na necelých 16 kilometrech. Bez přestávek a přenocování by nám samotná cesta zabrala 5,5 hodiny chůze.
Cesta z Triglavu dolů
Na vrcholu krátce posvačíme, pokecáme s Moraváky z chaty, uděláme skupinové fotky a vyrážíme dolů — čeká nás sklesat dva výškové kilometry, z toho malou část po přelidněné ferratě. Dolů jdeme přes Malý Triglav a ferratu Plezna pot (A/B). Cesta je opravdu hodně frekventovaná, kameny jsou uklouzané a ještě se vyhýbáte lidem stoupajícím nahoru v nevhodné obuvi, bez helmy atd. Jsme moc rádi, že jsme na vrchol nešli tudy. Cesta z vrcholu na Triglavski dom zabere opravdu hodně času a stála mě dost nervů. Zachraňují to nádherné výhledy do všech dolin, okořeněné průlety zásobovacího vrtulníku.
Na chatě Triglavski dom čekám na ostatní, dáme si ještě jednoho radlera a místní buchtu a vyrážíme na nekonečné klesání suťovištěm na sluníčku. Naštěstí fouká, takže není takové horko — ze začátku jdeme dokonce ve větrovkách. Zpátky jdeme trochu jinou cestou a na výstupovou trasu se napojujeme až u známého koryta s vodou. Cesta dolů opravdu neutíká a nenabídne ani žádné pěkné výhledy. Po sestoupení k parkovišti Pri lesi nás čeká ještě 5 km po tvrdé cestě k autu, což už přestávají zvládat moje chodidla v kotníkových pohorkách — dělají se mi pěkné puchýře. Jsme ale rádi, že jsme nenechali auto v lese: auto parkující mimo oficiální parkoviště ze začátku reportu mělo od správců parku na čelním skle tučnou pokutu za parkování v národním parku…
Shrnutí a zpětné ohlédnutí
Trip report píšu téměř přesně po roce od zdolání Triglavu. Mezitím jsem měl tu čest vylézt na ledovec Grossvenediger a další vyšší hory (například Mangart), takže je můj pohled zpětně zkreslený těmito zážitky.
Na Triglav jsem se hrozně těšil a znamenal pro mě víc než jen další vrchol. Zpětně výstup hodnotím velmi pozitivně, ale má to svá ALE. Výběr cesty znamená opravdu hodně — kdybych šel na Triglav znovu, určitě zvolím jinou trasu, pravděpodobně tu z Aljaževa domu přes Bambergovu pot. Obecně je ale lepší koukat na Triglav než z Triglavu, takže určitě nevynechejte Škrlatici nebo Mangart.
Lezecky ani technicky výstup nijak složitý není a fyzicky ho zvládne i trochu trénovaný člověk. My jsme táhli zbytečně moc věcí a měli těžké batohy. Nalehko se dá jít mnohem rychleji a trasu zvládnout nahoru i dolů za jeden den — to bych ale netrénovanému člověku nedoporučil, 2 000 metrů nahoru a pak dolů v tomhle terénu není pro každého. Na otázku „jaké boty na Triglav“ odpovídám jednoduše: pokud jdete natěžko, vezměte kotníkové pohorky s pevnější podrážkou. Pro jednodenní výstup postačí lehké trailové boty. Každopádně volte obuv, kterou máte vyzkoušenou a prošlápnutou!
Vybavení na Triglav
Vybavení: pohorky La Sportiva TX5 GTX, batoh Deuter AirContact Lite 45+10, sedák Ocún Twist + ferratová brzda, helma Black Diamond Half Dome, trekové hůlky Forclaz MT 100 Comfort, čelovka Forclaz HL 100 USB, polarizační brýle kategorie 3, hygienická vložka do spacáku (Hüttenschlafsack), hydrovak 2 litry.
Vaření a jídlo: čokoládová ovesná kaše, jerky, protein sušenky, mix oříšků, Nutrend energy gely.
Oblečení a další: hardshell bunda Tilak Stinger Pro, hybridní bunda Simond Alpinism, ferratové rukavice Black Diamond Crag Half Finger, kšiltovka, nákrčník, pláštěnka + pláštěnka na batoh + nepromokavé kalhoty, hodinky Garmin Fenix 7, powerbanka a kabely, opalovací krém SPF 50, maska na oči a špunty do uší.